ÚRYVEK Z KAPITOLY 14.
V erbu štístko.
Někdy to s ním nebylo lehké. Hrdý byl Bill Russell až na půdu, přezíravý ke gratulantům, odmítal dávat autogramy a usmívat se na děti. Boston rovnou označil za nejrasističtější město. S tím se vstupenky prodávají obtížně. V přístupu „já proti všem“ si vypěstoval úspěšného nástupce v Kareemovi Abdul-Jabbarovi. Ač se oblíbencem nestal, pobral pět cen pro nejužitečnějšího hráče sezony, jednu z nich v roce 1962, kdy Chamberlain 50,4 body na zápas utvořil historické maximum.
V čase olympijského Melbourne patřil Bill Russell k nejlepším na světě nejen v basketbalu, ale i ve skoku do výšky, pomýšlet by mohl na olympijskou medaili. Atletického závodu se hodlal zúčastnit, pokud by ho Mezinárodní olympijský výbor označil za profesionála a vyloučil z basketbalového turnaje, smlouvu s Celtics tou dobou už měl, ale ještě se k týmu nepřipojil. O jeho diskvalifikaci se vehementně zasazoval Avery Brundage, předseda MOV.
…
V poslední sezoně se Bill Russell trápil. Dotkla se ho další vražda, tentokrát Roberta F. Kennedyho, na Ameriku byl nazlobený kvůli válce ve Vietnamu a tížily ho i rodinné problémy. Basketbal už neměl rád, přibral osm kilogramů a působil bez energie. A stejně to dopadlo jako vždycky. Ve finále v roce 1969 hrál Boston Celtics opět proti LA Lakers, opět na sedm zápasů. Šest z nich skončilo jednociferným rozdílem.
V hlavních rolích Havlicek za zelené a Jerry West za purpurové. Ale klíčovou byla náhodná, šťastně trefená střela bostonského Dona Nelsona minutu před koncem rozhodujícího zápasu. Tříbodový náskok stačil, Celtics pak zvítězili 108:106. Pomohla je nakopnout i bláhovost Jacka Kenta Cooka, majitele Lakers, který nechal halu Forum před sedmým zápasem vyzdobit a rozdával pozvánky na oslavu titulu. Russellova hráčská kariéra končí vítězně, spor o nejlepšího basketbalistu historie tehdy nepanoval.
